Tak jak to s námi dopadne?

Dva pajzlové a elf

22. ledna 2010 v 20:19 | Jan Yetti Arbter |  Dva pajzlové a elf
Tohle je první část mé nové knížky. Těchto pár stran slouží jako úvod a mě samozdřejmě zajímá, jestli vás, čtenáře, tenhle úvod zaujme, nebo by jste si tuhle knížku prostě přečíst nechtěli. Celý děj se bude odehrávat v podzemních komplexech, zhotovených trpaslíky a samozdřejmě se bude točit kolem trpasličího šampiona Kovbaje Durila, který, nikdy neporažen, přichází bojovat proti nepřátelům své země. K dnešnímu dni mám nějakých 70 stran, ovšem vám předkládám jen prvních 13 k posouzení. Těším se na vaše komentáře a připomínky. (Jo a nemám to ještě opravené gramaticky. Tuším, že sem to po sobě jen raz četl, takže tam ještě můžou být aj stylistické chyby, ale tak snad moc ne)



Všichni mi říkají šampion z jednoduchého důvodu : jsem fakt machr. Mezi všemi trpaslíky se považuju za nejlepšího, nejen proto, že mé vousy sou nejlesklejší a nejlépe udržované, ale i z toho důvodu, že na bitevním poli nemám protivníka. Vlastně ani protivníky. Je mi jedno kolik jich je, jak sou ozbrojení nebo co umí. Vždycky je dostanu. Do jednoho. Pravda samozřejmě je, že nikdo není dokonalý a to platí i o mě. Aby se vyvážilo mé mistrovství téměř ve všem, vláčím s sebou dva společníky, o které je třeba se starat a chránit je. Tady na skřetím území není o potyčky nouze, ale ani o peníze. Za každého zabitého skřeta se vyplácí odměna čtyř měděných mincí a i když bych se nerad chlubil, už mi váček s penězi doslova přetéká. Vlastně už několikrát přetekl a zase se naplnil. Když si chci dát pivo a zrovna nemám drobné, skočím si do lesa, pobít pár těch potvor, jen aby chlast tekl. Moji dva společníci, Melait a Ruby, si bláhově myslí, že semnou v počtu zabitých soutěží. Hehe… Jak už sem říkal, nerad se chlubím, ale nezabijou jich ani společně tolik, co já. Skromnost mi ale nedovolí o tom mluvit.
Stejně jako každé ráno byl můj váček s penězi prázdný. Večer se totiž hodně pije a my trpaslíci se nezastavíme, dokud dokážeme dopravit tekutinu do úst. Někdy ji do nás ještě lijou ostatní, když už se nemůžem ani hnout.
Právě po takovém večeru jsem se probudil a dostal chuť na pivo. Byli jsme ubytovaní v krčmě v místní vojenském táboře, kde se vyplácí odměny. Nevzdálili jsme se od něj už přes dva roky. Navíc jsme získali už velice slušnou pověst v okolí a občas se k nám chce někdo přidat nebo nás lákají na různá dobrodružství za hranicemi království. Oboje ale odmítáme. Nováčci umírají až neuvěřitelně rychle a za dobrodružstvím bychom šli jenom v jediném případě a ten se zatím nestal.
Moje postel úzkostně zavrzala, když jsem se drápal na nohy a u toho se protahoval. Moji dva společníci ještě spali. Melait vypadal opravdu zbídačeně. Elfové přece jenom na to pití stavění nejsou, ale tenhle si vede docela dobře. Je to nejspíš tím, že se těší už dost dlouho mé společnosti. Navíc Melait se vždy rád nazýval elf trpasličího srdce. Dříve jsem se tomu vysmíval, ale dnes vím, že to naše srdce opravdu má. Ruby naproti tomu spal jako beránek. Když si vzpomenu kolik toho včera snesl, až jsem zakroutil hlavou a odfrknul si. Pak můj pohled sjel pod jeho postel na malou koženou brašnu, kterou nosí stále u pasu. Trochu závistivě jsem se zachvěl. Ruby je totiž vrhač seker a jeden z nejlepších. Všichni vrhači jsou dost nebezpeční. Když ti do držky vletí pěti kilová sekera, přejde tě smích. Tenhle trpaslík jich měl nespočet. Mohl za to právě onen malý kožený vak, který mu Melait daroval, když mu Ruby zachránil poprvé život. Elf se totiž zabývá kouzly a podobnýma cypovinama a vak zaklel kouzlem, díky kterému stačí, aby trpaslík zašmátral prackou a vždy vytáhne další sekeru k hodu. Ta sice za pár vteřin zmizí, ale komu by to vadilo. Já od něj nikdy nic nedostal. Jednou mi přičaroval oslí uši, když jsem se mu vysmíval, že váží jako pytel brambor. Bylo mi to docela jedno, ale pak mi odčaroval vousy. To mě nasral… Vyřešili jsme to ale docela přátelským způsobem : já ho zbil a on mi je přičaroval zpátky.
Chuť na pivo sílila, ale já nebyl ještě moc při smyslech. Snažil jsem si nazout levou botu na pravou nohu a při tom jsem se svalil s postele na zem. S údivem jsem si uvědomil, že jsem spal v kroužkové zbroji. Chrastění ocele probudilo oba mé druhy. Ruby zachrchlal a odplivl si. Melait začal zvracet. Jeho deka napovídala tomu, že to nebylo poprvé. Elfové prostě na pití moc nejsou.
,,Dal bych si pivo a pak nějakou trpaslici." Zahuhlal Ruby a pořádně se podloubal v nose. ,,Jo a snídani." dodal ještě.
,,Já chci jen umřít." Zabublal mezi zvracením elf a celý zezelenal. Obličej se mu opět stáhl v křeči a zapracoval dávivý reflex. Bohužel už neměl co by zvracel, tak aspoň dělal nechutné zvuky.
,,Na pivo i trpaslici je třeba si vydělat. Jdeme na skřety." Zvolal jsem a rozhlédl se po místnosti, kde jsem nechal sekeru a kladivo. ,,Jo a umřít tam můžeš klidně taky, takže zabijem dvě mouchy jednou ranou." dodal jsem pro elfa. Ruby se hlasitě zařehtal a zapadl zpět do postele. ,,To jsem zvědavý, s čím na ty skřety půjdeš." Zasmál se a nahodil jízlivý výraz. Dost mě to znepokojovalo, protože jsem svou sekeru nikde neviděl. Převrátil jsem postel, nejdřív svojí, pak i tu s elfem. Ten při dopadu na zem seslal nějakou kletbu mojim směrem, ale když mě zasáhla, jen jsem hlasitě a vydatně říhnul. Čaroděj po opici ztrácí na účinnosti. ,,No tak, Ruby, vybal to. Kde je?" zavrčel jsem. Trpaslík mě pořád pozoroval pobavenýma očima a pro jistotu si k sobě přitáhl svůj kožený vak. ,,Včera jsi ji prodal za nedopité pivo žebrákovi, který loudil jídlo." Vyprskl, až mu sliny od huby létaly.
A sakra… svoje kladivo jsem našel opřené o zeď, ale po sekeře opravdu ani vidu. Na blbé skřety přece nemůžu jít s Matyldou, jak jsem kladivo pojmenoval. Tu vytahuju jen když jde fakt do tuhého. To jméno získalo kladivo po mé tetičce Matyldě, která mě vychovávala. Vždycky když mi jednu třískla, bolelo to jako hrom. Přišlo mi tedy příhodné téměř dvaceti kilovou zbraň pojmenovat po ní. Navíc je v Matyldě slušná dávka magie… plýtvat s ní na skřety by bylo ostudné. Musím získat zpět svou sekeru z modré oceli! A rychle, protože mi už kručí v břiše…
Následující půl dne jsme strávili hledáním tuláka, který semnou vyměnil sekeru. On samozřejmě věděl, že si pro ni ráno přijdu, tak valil co nejdál z tábora hned jak to šlo. Bohužel pro něj, cesta byla jenom jedna a asi nečekal, že vystřízlivím tak rychle. Spíš čekal že umřu.
Přesvědčit ho, že včerejší obchod nebyl fér šlo lehce. Melait pomocí kouzel ozdobil tělo několika peprnými zvířecími částmi a pak jsme se lehce dohodli. Tuláka jsme nechali jeho osudu a usedli na paseku kus od cesty. Místní lesy už dost dobře známe a víme, kde je nejlepší posezení. Bohužel ranní idilku nám kazily zvuky kručících žaludků a vyschlých hrdel.
,,Tos posral, Kovbaji." Podotkl elf a podíval se na mě. ,,Kdyby nebylo tvé blbé sekery, mohli jsme si už dávno cpát břicha snídaní a zapíjet ji moštem."
,,Typický elf. Místo piva by pil mošt." Zasmál se Ruby a svalil se na záda. Zhluboka vydechl a protáhl se. ,,Je tady ale kráááásně." Zavolal. Oba jsme ho okřikli. Ne proto, abychom nepřilákali skřety, ale právě proto, abychom je neodradili. Jak jsem už říkal, jsme zde docela známí.
,,Ale uznejte, že je to tu nejlepší místo na světě." Nenechal se Ruby odbít a znovu se posadil. ,,Jídla i pití je dostatek, v hanbinci tu mají i trpaslice a pro pěkný boj člověk nemusí daleko."
Já jenom přikyvoval. Je to tady opravdu ráj pro dva pajzly a elfa.

Další hodinu jsme strávili plížením mezi stromy v rozestupu. Ruby zahlédl pár skřetích stop a vedl nás hlouběji a hlouběji do lesa. Všechna tahle místa už jsme dobře znali. Tady za těma stromama je malý kráter… tam byla panečku bitva. Objevili se tam i dva šamani a na chvíli nám to i zatopili. Samozřejmě jsme zvítězili a byli dobře odměněni : za šamany je dvojnásobná odměna. To bylo posezení… v krčmě jsme vyprávěli o našem boji tu noc snad dvacetkrát.
Ruby náhled zvedl ruku a zašátral do kožené torny pro sekeru. Konečně jsme u cíle.
,,Dnes jich zabijeme víc než ty." Sykl Melait a spojil ruce, jako by se chtěl pomodlit. Já si jen směšně odfrknul.
Ze všech stran náhle vylétly skřetí šípky. Všechny mířily neomylně na nás a nebylo jich málo. Zahlédl jsem minimálně sedm. To nám dělá dvacet osm měděných mincí odměny. To by na snídani, oběd i večeři stačit mělo, jen nebude pivo a trpaslice.
Jako už několikrát předtím se šipky v letu rozlomily, jako by je odrazila nějaká neviditelná bariéra. Málokdo by si uvědomil, že Melait přesně v tu chvíli od sebe oddělil ruce. Jeho magický štít nás opět zachránil od nepříjemných zranění. Dle mého názoru už by ale skřetům mělo dojít, že pomocí kuší nás prostě neoddělají a měli by to přestat zkoušet. Pak se z křaků a porostů vyřítili nepřátelé. Odhazovali kuše a tasili své špinavé šavle. Sedm, deset, třináct... ha há!!! Těch je!!
Ozvalo se zasvištění, když těžká vrhací sekeru zasáhla prvního skřeta. Mlasklo to s ním o strom a on se sesunul po kmeni na zem. Sekera se po pár vteřinách rozplynula. ,,Prvý!" zajásal Ruby a už se připravoval k vrhnutí dalšího kousku ocele. Já se zahanbit taky nenechal. Svou obouruční sekeru pevně v rukou jsem se rozběhl nepřátelům naproti. Napřáhl jsem se, jako bych chtěl skřeta rozpůlit, ale v poslední chvíli jsem ho jen nabral ramenem a přirazil ke stromu. Rána tupou stranou sekery do krku předčasně ukončila jeho životní cestu. Z otočky jsem ostří zarazil do hrudi dalšímu a druhou stranou uštědřil tupou ránu do obličeje třetímu. Jsem fakt šampion, to se musí nechat. ,,Dva tuzí, jeden polomrtvý." Zahlásil jsem slavnostně.
,,Čtyři, pět, šest.." počítal Ruby a funěl u toho víc než obvykle. Tohle hlášení mě znepokojilo. Jak jich může mít tolik?
Přimáčkl jsem se zádama ke stromu, abych byl více méně krytý a mohl se podívat na svoje spolubojovníky. Z toho, co jsem viděl, se mi začala vařit krev vzteky. Melait stál uprostřed bojiště, obalený magickým štítem a ani se nehnul, krom tichého zaříkávání. Skřeti se jen odráželi od jeho neviditelné aury, která nikomu nedovolila Melaitovi ublížit. To by ještě nebylo tak zlé, ale Ruby se tam pohyboval rychlostí kulového blesku. V každé ruce třímal jednu vrhací sekeru a zarážel je skřetům do hrudi přímo z blízky. Vždy, když se jedna po čase rozplynula, vytáhl hned další. Vůbec se nekryl a nikdy neminul. To byly následky Melaitových kouzel : rychlost a magický štít. Spojili se proti mně!!
,,TO JE PODVOD! Od elfa jsem to měl čekat, ale že i ty, Ruby!!!!" zaburácel jsem navztekaně a bodl špicí sekery dalšího skřeta, který si mě za stromem nevšiml a běžet přímo na moje přátele. Tedy na ty podvodníky beze cti, převlečené za přátele!
Skřetů ale stále přibývalo a já musel chtě nechtě přiznat, že začíná tuhnout. Nebýt jejich spojenectví, mohlo se nám zle vést. Nahlas bych to samozřejmě nikdy neřekl. Potencionálních peněz zde pobíhalo hodně, to zase jo, ale možná až moc. Pak mě obklíčilo snad deset čtyř-měďáků a v porostu se objevila postava šamana. Skřeta, oblečeného do legračních barevných šatů, sesílající už méně legrační jednoduchá kouzla. V tu chvíli už to bylo více než jasné.
,,KDYŽ VY NA MĚ TAKHLE, TAK JÁ TAKY TAK!" zaburácel jsem na své společníky a odhodil sekeru na zem. Už měli přes tucet zabitých a já byl teprv u desíti. Navíc mi už šlo o krk. Dřív, než sekera dopadla na zem, třímal jsem v rukou Matyldu…
Vyskočil jsem jak vysoko to jenom šlo, napřáhl se tak, že mě kladivo ťuklo do paty a vší silou udeřil do země.
Ozvala se rána, jako když ze skály spadne tunový balvan a skřetí skupinka kolem mě odlétla úctyhodných několik sáhů dozadu. Někteří se roztříštili o stromy, jiní si zlomily vazy při zběsilé jízdě po zemi. Nepřežil ani jeden.
,,To máme rovných dvacet." Ušklíbl jsem se a sledoval nervózní výrazy svých společníků. Nebylo ale moc času, vychutnat si svou výhru. Šaman sebou přivedl hned několik bojovníků a sám vypadal, že sesílá nějaké dost složité kouzlo. Melait byl zaneprázdněný podporováním Rubyho a nemohl nepřátelskou magii zrušit. Myslím, že si jí ani nevšiml. Šaman byl ke všem dost daleko. Pokud kouzlo sešle, mohl by někoho z nás zabít. Tomu bych měl zabránit. Vrhnout Matyldu nepřipadalo v úvahu. Šamana ode mě dělí ještě pár skřetů a ti by mě bezbranného určitě dostali. Moje sekera, kterou jsem předtím hodil na zem, odlétla v dáli ve chvíli, kdy jsem udeřil Matyldou do země. Začínal jsem mít divný pocit.
Pak jsem dostal konečně nápad. Jako býk jsme prorazil přes tři skřety, udělal otočku, ve které jsem se pekelně napřáhnul a udeřil kladivem do největšího stromu. Tlaková vlna odhodila ty trapné malé otravy dál ode mě a strom se začal pomalu kácet šamanovým směrem. Ten samozřejmě na nic nečekal a uskočil, aby jej nezasáhly větve nebo samotný kmen, ale přestal sesílat své kouzlo, což bylo vše, co jsem chtěl.
Melait a Ruby si přirozeně všimli padajícího kolosu a po chvíli jim oběma došlo o co mi jde. Šamana zabila hned další vrhací sekera a zbytek skřetů se rozprchnul v hrůze a děsu.
Lehce unaven jsem se posadil a oddechoval. V rukou jsem stále třímal Matyldu a hladil ji. Je to skvělé kladivo. Melait s Rubym si přisedli ke mně a také sbírali síly. Elfovi se díky magii klepaly ruce, kterýma si tisknul hlavu. Vždycky, když sešle více kouzel, dost ho rozbolí. Naštěstí pro něj jen na pár chvil.
,,Tak to by bylo." Zahřímal Ruby. ,,My máme dvacet." Triumfálně se postavil a odhalil zažloutlé zuby.
,,Já u dvaceti přestal počítat." Zchladil jsem jeho nadšení. ,,A navíc jsem se musel postarat o toho šamana."
,,To jsou kecy. Šamana jsem zabil já a že máš skřetů víc než dvacet neuvěřím, dokud neuvidím čtyřicet palců." Zavrčel Ruby.
Jenom jsem mu kývnul. Bylo na čase jít sesbírat kořist a najít svou sekeru. Za každé dva skřetí palce čtyři měděné. To bude opravdu hodně. Tak dobrý úlovek jsme neměli už několik týdnů. Následující tří dny strávíme zcela jistě naloženi v lihu. Tak, jak to má u nás trpaslíků být.

Po cestě do tábora mi oba moji druhové nadávali do podvodníků a nečestných kudůků, že jsem v boji vytasil Matyldu. Oni mě však podvedli jako první, takže jsem se necítil vinen. Jen jsem si v duchu představoval, jak moc se opiju. Skřetů bylo víc než dvacet, takže jsem opět vyhrál a navíc mám skvělý příběh do krčmy. Mou dobrou náladu mi zkazit až trpaslík, sedící u našeho obvyklého, už dva roky rezervovaného stolu.
Krčma byla zatím zcela prázdná. Žoldáci ještě po lesích hledali skřety, místní pracovali a potulní cestovatelé tady moc nechodili. Máme ještě aspoň dvě hodiny čas, než dorazí první hosté. Tedy až na toho trpaslíka u našeho stolu.
Byl postarší a vypadal na bojovníka, stejně jako my. Možná nový žoldák. Poslední dobou jich sice moc nepřibylo, ale aspoň se bude komu chlubit.
Když jsme vešli dovnitř, přivítala nás vůně pečeného masa, kvasnic a dřeva, praskajícího v krbu. Neznám hezčí vůni. Došli jsme přímo k našemu čestnému místu a bez váhání se posadili. Ruby si musel přitáhnout od jiného stolu židli, abychom se vešli. Měl tak dobrou náladu ze slušné kořisti, že cizince nedonutil, zajít si pro jinou. Přesto se neubránil nutkání, poslat ho někam.
,,Hej, tohle je náš stůl. Uděláš dobře, když si sedneš jinam." Vyštěkl po neznámém. Ten nás celou dobu pozoroval zvědavýma očima. Teprve teď se odhodlal k první větě :
,,Ty jsi určitě místní Šampión." Oslovil Rubyho. ,,Ten, který zcela sám přemůže tři tucty skřetů."
Melait se zatetelil, Ruby nadmul pýchou a já zavrčel : ,,Nejspíš myslíš mě."
Neznámý si mě prohlédl a uznale zakýval hlavou. ,,Takže ty jsi Kovbaj Duril?" otázal se.
,,Je tu snad ještě jiný šampión?" vyprskl jsem smíchy. Ruby se tvářil uraženě.
Bylo navýsost jasné, o co tady jde. Jednou za čas se vždy objeví někdo, kdo o nás slyšel a přijde loudit. Buď pro nás má úkol nebo se chce přidat do naší skupiny. Oběma druhům loudilů říkáme NE. Máme se tady více než dobře a nováčky nepotřebujeme.
,,Potřebuju, abys šel semnou." Vyložil neznámý karty na rovinu. ,,Potřebujeme tvou pomoc."
Takže je tu ten první typ. Úkol.
,,Nemám zájem." Ukončil jsem debatu. V tu chvíli k nám dorazila Alora, místní krčmářka s načepovanými pivy. Už si je ani nemusíme objednávat, vždycky nám je prostě přinese. Doprostřed stolu navíc položila i talíř s odřezky z pečeného masa. ,,Malá pozornost." Usmála se a odcupitala v dáli. Neznámý měl před sebou rozpité pivo a podle toho, jak sledoval talíř, měl docela hlad.
,,Vem si." Pobídl jsem ho.
,,Bojím se, že mi nerozumíš, mistře Durile." Řekl až úzkostlivě. Já mu skočil do řeči : ,,Rozumím až moc dobře. Nemám zájem nikam cestovat! Je mi tu dobře a zůstanu tu."
,,JO!" přitakal Ruby, zatím co se Melait málem zadusil kusem masa.

Cizinec vypadal opravdu žalostně. ,,ALE DOREN-MORGOL JE V OHROŽENÍ!!!" zařval na nás. V tu chvíli se zavládlo naprosté ticho. Alora si nás zvědavě prohlížela od pultu, Melait se tvářil zamyšleně, Ruby zaraženě. Neznámý pokračoval :
,,Východní hranice Doren-Morgolu byla napadena. Kharkatské hory obsadili upíři z Istrilienu království volá o pomoc!"
Na celém světe neexistuje horší zpráva. Doren-Morgol je trpasličí království. Všichni tři, dokonce i elf, odtamtud pocházíme a jsme na něj pyšní. Jeho napadení je urážka, kterou nemůžeme trpět. Tohle je jediný důvod, proč bych byl ochotný skřetí loviště opustit.
,,Vyrazíme zítra časně ráno." Šeptl jsem. Alora upustila korbel, který právě čistila a s otevřenými ústy na mě hleděla. Dva roky, den za dnem, jsem u tohoto stolu sedával. Zítra už tu sedět nebudu.
,,Ukážeme upírům, kdo je šampiónova družina!" zavrčel Ruby. Melait jen horečně přikyvoval. Ani mě nenapadlo zeptat se jich na názor. Věděl jsem, že vyrazí semnou. Každý trpaslík by šel.
Přidat komentář
 

Havířovští bukanýři - 2

28. srpna 2009 v 16:20 | Jan Yetti Arbter |  Havířovští bukanýři
A pokračujem. Ovšem jsem to po sobě opět nečetl, bo jsem líný.

Základní problém byl v tom, že jsem vůbec nepočítal s tím, že se střetnu s nepřátelským odstřelovačem. To bych si asi udělal lepší krytí. Druhý problém byl v tom, že nemám ponětí, jak fungují frekvence na vysílačce. Kdo ví, na jaké mluvil.
,,Yetti volá toho snipera. Nestřílej!" zkusil jsem na frekvenci S2. Neozvalo se nic. Ani Rožňa, což mě docela zneklidnilo. ,,S2 volá Home. Ričí, jak se volí volání na všech frekvencích?" zavolal jsem. ,,PonyKiller volá neidentifikovaného střelce. Vidím, že máš vysílačku! Slyšíš mě?" zvedl jsem pravou ruku a zamával. ,,To bylo na mě?" ozval se střelec. Zamával jsem znova. ,,Chceš rádiový klid?" ozval se znovu. ,,S2! Pootoč takovým knoflíkem na sekci "all". Ale proč to chceš?" pootočil sem knoflíkem, jak mi Richard poradil. ,,Tady Yetti, ze skupiny přeživších. Slyšíš mě, střelče?" ,,S kým to mluvíš?" ozval se S1-Duran a zároveň i Home-Silver. ,,PonyKiller slyší jasně a zřetelně, Yetti. Kolik vás je?" ,,Tři." Zalhal jsem. ,,Dva hlídají základnu eh… dole u kašny a já jsem na průzkumu."
,,S kým mluvíš?" hulákali do vysílačky všichni ostatní s S1 a Home. ,,Posílám za tebou Assasina, aby tě odzbrojil. Pohni se a máš kulku." Rozkázal PonyKiller. ,,V pohodě, chlape! Dej si pohov! Nejsme nepřátelé. Pobíhají tu nemrtví a ty mi chceš brát zbraň?!" To už se z jedné uličky objevil další klučina s lehkým kulometem třídy MP5 a klusal ke mně. ,,Rožňa volá Assasina!" zachrčela vysílačka. ,,Odzbroj Yettiho a zabiják poníků bude nadále žít s ustřelenou hlavou." Tak tohle jsem od Rožni nečekal. ,,PonyKiller Assasionovi. Mám v zádech hlaveň brokovnice. Je to past!"
,,S2 volá S1. Pokud jste dokončili misi, poďte nám na pomoc." Zavelel jsem do vysílačky. Ovšem zapomněl jsem přepnout frekvenci. ,,Sakra, je jich víc." Ozval se PonyKiller. ,,V pohodě!" zavrčel jsem. ,,Nepřišli jsme bojovat!" Chvíli bylo ticho, když se pak ozval třetí hlas:,,Co teda chcete?" Takže jich je taky víc. ,,Máte základu v obchodě se zbraněmi, nepletu se?" zeptal jsem se. Odpovědí mi bylo dlouhé ticho. Takže mají. ,,Byli jsme tu poslaní pro další střelivo. Máme s sebou frajera, co umí vyrábět náboje. Máte tam prý dost surovin na to, abychom stříleli dva měsíce každý den. Když ale vidíme, že je už základna zabraná, nebudeme dělat problémy. Koneckonců jsme všichni živí a máme společného nepřítele. Není důvod se navzájem postřílet." ,,S1 volá S2. Jsme na cestě." Zahlásil Duran. ,,Hele, Yetti." Řekl PonyKiller. ,,Sundejte zbraně a poďte k nám. Stejně se bude stmívat a každou chvílí dorazí ty nemrtvé svině. Přespíte u nás ve skrýši a zrovna se můžeme domluvit." A v tomhle měl pravdu. Stmívá se a domů je to dost daleko. Nevyhnuli bychom se kruté přestřelce s haldou nemrtvých. Ač to nevypadá jako nejlepší nápad, raději bychom měli souhlasit. ,,Rožňa, našels jejich skrýš?" zeptal jsem se, tentokrát jenom na frekvenci S2. ,,Jo. Stojím na ní. Je to ten obchod se zbraněma." Navolil sem tentokrát schválně frekvenci ,,all". ,,S2 volá Home. Odvolejte S1 a připravte se na večer. S Rožňou přespíme ve spojeneckém úkrytu. Druhý obchod se zbraněmi. Dorazíme zítra. Kdybychom se neozvali, vemte všech dvacet kluků a prostřílejte se k nám." Občas neškodí, trochu si zablafovat. Slezl jsem ze střechy autobusové zastávky, pušku hodil na záda, jako důkaz důvěry a došel k Assasinovi. ,,Máte legrační přezdívky." Oznámil jsem mu. Byl to kluk, stejně starý jako my. Přibližně něco nad dvacet. Vyzbrojený jako elitní voják s výrazem terminátora. Ten samopal jsem mu záviděl. My nemáme nic, co by kropilo nepřátele dávkou. Ale zase šetříme náboje. ,,S1 volá S2. Stahujem se. Hodně štěstí."

Úkryt PonyKillera a jeho přátel byl lepší, než náš. Střechu měli vyšší, obchod měl totiž dvě patra a plac kolem budovy větší. Mohli nepřátele sestřelovat už z dálky třiceti metrů. Ohrožení tady opravdu neexistovalo. Když jsme s Assasinem šli ke dveřím, šestým smyslem jsem cítil, jak na mě ze střechy míří sniper. Něco mi říkalo, že to byl PonyKiller. Vešli jsme dovnitř. Hned u vchodu byly veliké schody nahoru a na nich čekal chlápek se samopalem. Tenhle byl o něco starší. Tipl bych ho už na třicet. Na hlavě měl srandovní červený šátek, omotaný jako čeleku, kterou už nikdy nikdo nepoužil od doby, co byla ve filmu RAMBO. ,,To je ten cucák, yo?" zeptal se potom, co si pořádně odplivl. Určitě miloval akční filmy. ,,Taky mě těší." Řekl jsem mu. ,,Já sem Yetti. Assasina už znám. Ty budeš určitě Killer32, Hunter, Boromyr nebo další originální jméno." Zamračil se, znovu si odplivl, aby náhodou nevypadl z role tvrďáka, nakrčil nos a zavrčel : ,,Tvrdo-kul. Protože mám tvrdý koule, jasný?" Málem to semnou jeblo.
Když jsem prošel kolem ramba na schodech výš, čekal mě tam už Rožňa a ze střechy slézající PonyKiller. Taky měli výstup pomocí střešního okna. Jenom to jejich se dalo otevírat. My ho museli rozjebat. Sniper vypadal tak kolem pětadvaceti let. Stejně jako ostatní kumpáni měl vojenskou výbavu a zbraně. Pravý a nefalšovaný zabiják poníků. ,,Tak ty si ten Yetti." Řekl a natáhl ke mně ruku. Konečně někdo, kdo neplive kolem sebe a má trochu způsoby. Potřásli jsme si pařáty a posadili se na zem. Všude kolem nás bylo vojenské oblečení a zbraně. Spousty zajímavých věcí. Bohužel jejich. ,,Kdo hlídá, když nejsi na střeše?" zeptal se PonyKillera Rožňa. ,,Další dva střelci. Zrovna sem je viděl vracet se z mise, tak mě jeden vystřídá hned. Navíc půjde i Tvrdo-kul. Na noc chodíme hlídkovat po dvojcích."
Pak následovala debata o tom, která strana co má. My se dozvěděli, že jsou dohromady čtyři. Základnu zabrali už před třemi dny, hned při útoku a od té doby shromažďují jídlo. Jsou nám dost podobní. Vlastně dělají to samé. Navíc ale mají rádio, kterým vysílají stále zprávu o tom, kde jsou a volají pomoc. Zároveň nabízejí ostatním úkryt. Střeliva mají ještě více, než Richard předpokládal, což je fajn. Navíc mají i ty složky na výrobu nábojů, ale nikdo z nich to neumí. Vypadá to, na pěkně se rýsující spojenectví.
Pak se vrátila ta jejich hlídka. Dva chlapy v maskáčích zase se samopalama. Jeden starý chlápek, co vypadal na horníka a asi čtyřiadvacetiletý kudrnatý klučina. Při pohledu na něho to semnou málem seklo podruhé. I on se zatvářil více než překvapeně. ,,Yetti?" zarazil se. Nebyl to nikdo jiný než můj brášín. ,,Tak to čumím." Uznal jsem. ,,Už jsem tě odepsal." Nejsme zrovna ten typ lidí, co by se obímali a říkali si, jak jsme rádi, že se vidíme. Ale radost jsme měli. Teda aspoň já.
Na spaní nám půjčili vojenské spacáky, takže jsme se cítili jako doma. Usínali jsme spokojení. Sice nemáme náboje, ale získali jsme spojence. Nejsme aspoň sami.

,,Vstávej!" zatřásl semnou PonyKiller. ,,Co je?" zamžoural jsem ze spaní a posadil se. ,,Schází se tu nějak moc zombin. Budem muset začít pomalu střílet, nebo to pak už nezvládneme. Potřebujem tě na střeše." Vykopal jsem se ze spacáku a chopil se pušky. Takhle se zachází s hostama? Rožňa, Tvrdo-Kul a Assasin dostali za úkol bránit dveře. Ostatní jsme šli na střechu odstřelovat. Jako první jsem vytáhl dalekohled s infravizí. ,,Kura… Je jich opravdu dostatek." Poznamenal jsem. ,,Normálně střílíme až když jich je moc a jsou blízko. Jinak šetříme náboje." Poučil mě PonyKiller. ,,Já jdu napravo s dědou. Yetti a ZetXcore jděte na levo, když už jste teda bráchové." Starý havíř a Pony zamířili svým směrem, já a brášín zase svým. ,,Puf! Puf!" začaly jejich snipery. Můj dělal o poznání větší kravál. Tady se někdo má, zabrat si ten obchod s modernějšími zbraněmi. V té tmě jsem ale moc štěstí neměl. Dole pod námi bylo hned asi dvacet Zambií a další se tlačily z různých uliček kolem. Nejsou inteligentní na to, aby páchaly hromadný útok. Jen slyší střelbu a cítí přítomnost mnoha svých druhů, tak se jdou podívat. Bohužel pak ale cítí už i nás. A bylo jich hodně. Netrvalo dlouho a došli až k budově. Chvíli bušili na dveře, dokud nepovolily. Pak se rozštěkaly samopally a brokovnice. Bylo více než jasné, že střelba v tak úzké chodbě bude stát všechny dole sluch minimálně na pár minut. Zombie se ale přes takovou palebnou sílu v malém prostoru prostě nemohly dostat. Za nějakých dvacet minut už se na zemi válely jenom mrtvoly a všichni jsme zase seděli na zemi v místnosti, krom dvou lidí na hlídce. ,,Tak to by bylo nábojů na tři dny aspoň." Podotkl jsem.
Přidat komentář

Další články

Kam dál